Můj příběh začal špatnou zkušeností a skončil u vytvoření vlastního způsobu tetování, který mění umění v proces.

.

A tady je vše, co se stalo mezi tím

Svému mladšímu já bych poradila, aby si ty hvězdičky v 15 letech vytetovat nenechalo. Umíš si to představit: tatér z malého města, který moc nemluví, průměrný nápad a výsledek a doma pak pláč.

Dnes jsem ale ráda, že jsem to s tetováním nevzdala! Nejvíc na své cestě oceňuji, že stávání se tatérkou nebyl maraton dřiny, ale přirozený proces, kdy tetování do mého života prorůstalo léta a já mu dávala víc a víc prostoru. Až se stalo mou prací. Trvalo mi ale dlouho najít si v něm dobré místo tak, abych se nezatoulala mezi posláním a vyhořením.

.

Co pro mě udělalo objevení mé flow a co může udělat pro tebe

.

Jakmile jsem opustila kreslení návrhů předem a začala tvořit na kůži, bylo vymalováno (get the pun, right?). Koncem roku 2019 jsem přešla výhradně na freehand – tvorbu lidem volnou rukou přímo na tělo – a objevila v něm hledanou hravost, flow a svobodu.

.

Místo, ve kterém se potká tetování a sebepoznání

.

Souběžně s tetováním jsem se během studia stávala psycholožkou a začala jsem díky tomu vidět novýma očima, jak bezpečně pracovat s lidmi. A to i v tetování, kam lidé přicházejí v zranitelné pozici, s křehkými tématy, v nahotě.

Tím ale vznikla nová otázka: kde mé profese oddělovat a kde se prolínají? Často jsem slýchala dotazy, jestli je tetování terapií – a má odpověď zůstává stejná: není, i když v sobě nese potenciál ke změně a uzavírání. Tyto světy odděluji, ale zároveň dnes vidím, kde se potkávají: ve vytvoření safe space.

Postupem času jsem se usadila v tom, jak to mám s tetováním a jeho přesahem já. Dnes se zaměřuji na to, aby tetovací proces odrážel to, co potřebuješ právě teď. Ať už je to pouštění, uzavíraní, přemýšlení, prožitek, odpočinek nebo ticho. V konzultacích tak někdy sáhnu po vedené meditaci, bylinách a vůních, jindy po slovech. Vnímám tetování nejen jako vizuální stopu, ale i jako prožitek ukotvený v těle a vzpomínce.